Hodně jsem se od chlapců naučila

Talent, 11/2005

„Hodně jsem se od chlapců naučila...“, říká sbormistryně Zdena Součková po patnácti letech působení v pražském chlapeckém sboru Pueri gaudentes.

Chlapecký sbor Pueri gaudentes oslavil 15. výročí svého založení hned dvěma koncerty. Představila se na nich všechna přípravna oddělení (Pueri I, II a III) a chlapecká a mužská část Koncertního sboru. Za dobu svojí existence Pueri gaudentes absolvovali turné do mnoha evropských zemí, dvakrát do Japonska a úspěšně se umístili na soutěžích doma i v zahraničí (1. cena z belgického Neerpeltu, 2. cena z italského Lecca, zlaté pásmo na pardubické Soutěži Bohuslava Martinů). Na svém kontě mají devět nahrávek, pravidelně spolupracují se Státní operou Praha a Českým rozhlasem. Po výročním koncertě ve Státní opeře (8. 10.) byla příležitost pohovořit se sbormistryní Zdenou Součkovou o jejích dosavadních zkušenostech, a to nejen v rovině hudebně-pedagogické.


S čím jste se musela před patnácti lety při zakládání sboru poprat?
Nebylo to tak těžké, jak jsem čekala. Celkem se na nám sešlo hodně chlapců, v roce 1990 jsme sbor začali zakládat s Veronikou Hösslovou - spolupracovnicí, která se mnou ten první rok sbor vedla. Chlapce jsme měli od první do čtvrté třídy. Nejtěžší pro mě bylo vnést do sboru tradici určitého způsobu práce, na který jsem byla zvyklá z dětského sboru Radost-Praha. Zde jsem vedla dlouhá léta přípravky, v nichž vždy část dětí zůstávala a nově příchozí se od nich učili základní zásady sborového zpěvu. Ve sboru chlapců na začátku nebylo nic a já jsem musela začínat úplně od znova. To mě velmi zaskočilo a překvapilo, protože moje zkušenost z Radosti-Praha byla úplně odlišná - od včasného příchodu do zkušebny, od kázně na koncertech a zájezdech. Druhý a třetí rok už nebyly tak náročné – to už jsme nezačínali na zelené louce.

Problém s náborem dostatečného počtu zpěváků jste tedy řešit nemuseli?
Nechtěli jsme sbor začínat ve velkém – neměli jsme ani dostatečné prostory. Sídlili jsme tehdy ještě v Domě dětí a mládeže na Praze 7 a zde jsme se museli o zkušebnu dělit se sborem Radost-Praha a jeho přípravkami. Na začátku nás bylo tak padesát, nerozrůstali jsme se moc rychle a já ani nevěděla, jak dlouho sbor vydrží pracovat. Dnes má sbor i s přípravnými odděleními dohromady dvě stě zpěváků.

Kdo Vás k založení sboru nejvíce inspiroval?
První impuls vzešel od Prof. Jiřího Skopala, sbormistra Královéhradeckého dětského sboru Jitro. Mezi námi panuje již dlouholeté přátelství. Již před rokem devadesát mi navrhoval, abych zkusila založit chlapecký sbor i v Praze, dodal mi odvahy a dal mnoho užitečných rad. Myslím, že bez něho by mě to samotnou nikdy nenapadlo.

Každý dětský sbor si během své existence vytvoří úzký vztah k některému ze soudobých skladatelů. Kdo by byl „dvorním skladatelem“ v případě Pueri gaudentes?
Určitě pan Pavel Jurkovič – je pro mě nejen skladatelem, ale i vzácným přítelem a poradcem. Musím říct, že to byl právě on, kdo se v Praze zasadil o založení základní školy s rozšířenou výukou hudební výchovy. To on nám napsal první skladby upravené pro chlapecký sbor, mnoho svých skladeb nám i věnoval, směřoval mě i interpretačně – na jeho doporučení jsem například hned v prvních letech sboru začala nacvičovat i skladby ze starších období a přes můj údiv je chlapci přijali docela dobře. Dokázal na pravém místě podpořit i první zpěváčky – ve svém vyučování je nikdy nezapomněl před ostatními pochválit a poděkovat za dobrý koncert – kluci se pak díky němu za zpívaní ve sboru nestyděli. Teď s námi v ZUŠ Šimáčkova spolupracuje Emil Hradecký. Napsal pro nás již hodně skladeb - je to moderní hudba, kterou mají kluci rádi.

Co kluky vlastně ve sboru drží? Můžete po těch letech posoudit, proč někteří zde tak dlouho zůstávají a jiní odcházejí dříve?
Asi to bude dobrá parta ve sboru. Kamarádství jim většinou zůstane na celý život. Jistě, jsou to také zážitky ze zájezdů, koncerty, soutěže, ubytovávání hostů, poznávání nových zemí a tváří.

Jak je vlastně „postaráno“ o nováčky, kteří přestupují z přípravky do koncertní skupiny?
Nejmladšími členy koncertního sboru jdou žáci čtvrté třídy. Z přípravky nejprve vybíráme ty, kteří mohou jet na prázdninové soustředění, potom jsou přezkušováni ze znalostí skladeb. Od září do vánočního koncertu máme takovou zkušební dobu, kdy se rozhodne, zda bude nováček ve sboru pokračovat či ne. Nejstarším členům v chlapecké části sboru je pouze třináct čtrnáct let, proto zde tak úplně nefunguje systém dohledu nad nejmladšími členy ze strany zkušenějších zpěváků. Musím říct, že toto je oproti dívčímu sboru rozdíl – děvčata (především ta starší) se věnují nováčkům daleko více - asi je to i tím, že mají větší pocit zodpovědnosti a více se u nich projevují pečovatelské sklony.

Jakých vlastností si u sborového zpěváka nejvíce ceníte? Jaké vlastnosti by měl podle Vás mít?
(smích)
Jaké by měl mít a jaké skutečně má, v tom je velký rozdíl. Já na klucích obdivuji upřímnost. Hodně jsem se od nich naučila a pořád se učím. Ženy vidí všechno komplikovaněji, muži řeší problémy přímočařeji. Když je nějaký problém, rovnou Vám o něm řeknou, zde žádné intriky neexistují. Na druhou stranu méně dokáží udržet pozornost, nemůžete jim moc dlouho mluvit do duše jako děvčatům. Soustředit je, to je také větší problém. Děvčata naopak umí dělat více věcí najednou. Hůře snášejí nepohodlí, dívky jsou naopak trpělivější. Chlapci neprojevují při zpěvu hloubku svého prožitku tak otevřeně, jako jsem to znala od děvčat, to je ale už taková moje víra, že jim zpívání něco dává, i když to na sobě nedávají znát tak zřetelně. Kluci jsou také hlučnější, živější, když se ale pro věc nadchnou, je jejich vytrvalost opravdu neskutečná.

V rámci sborové docházky chlapci absolvují hudební nauku, skupinovou hlasovou výchovu, několik z nich také doprovází na nástroje v přípravných odděleních, vedle toho sami vydávají sborový občasník „Vox“. Co však podle Vás chlapci ve sboru mimo těchto (nejen) hudebních aktivit ještě získávají?
Především je to smysl pro kolektiv, dále větší sebekázeň, také dochvilnost – bez ní se smysluplně pracovat nedá, na tom si zakládám. Poznají také, co obnáší příprava koncertu a jeho provedení. Dokáží se lépe vcítit do kůže interpreta a vážit si práce ostatních. Jsou i více kritičtí a umí trefně zhodnotit práci druhého.

Jaká část sboru se věnuje hudbě dál?
Několik našich členů studuje zpěv nebo hudební nástroj na konzervatoři nebo hudební akademii, několik jich studuje hudební vědu. Hodně našich členů zakládá vlastní kapely. Polovina z nich navštěvuje některou z pražských ZUŠ. Když jsme vloni ve Vilniusu navštívili pana Miškinise, ptal se mě, kolik chlapců ve sboru hraje na nástroj. Na moji odpověď, že polovina, energicky odvětil: „A proč ne všichni?!“ Tam jsem si uvědomila, jak velký je rozdíl v tradici hudebního vzdělávání v pobaltských zemích.

Vraťme se ale zpět k Vám, kdo patří k vaším nejbližším sborovým kolegům, jaká osobnost Vás nejvíce ovlivnila?
Začala jsem pracovat s manželem v Radosti-Praha, kde jsem rovněž i předtím zpívala. Velkým vzorem byli pro mě manželé Jiřina a Milan Uherkovi, sbormistři libereckého Severáčku. Dále určitě Alois Motýl - dirigent Šumperského dětského sboru, Josef Baierl ze Sušice, Pavla Jurkoviče jsem již zmiňovala. Velký vliv na mě měla i osobnost skladatele Miroslava Raichla. Těch vzorů je velmi moc.

S čím musí počítat začínající sbormistr? Jaké vlastnosti by mu neměly chybět?
Především musí být hodně trpělivý. Ve sboru stále začínáte znovu, je to taková sisyfovská práce. Myslím si také, že vedle hudebního nadání je snad ještě důležitější nadání pedagogické. Pokud by byl dobrý hudebník, a neuměl pracovat s kolektivem, nevěděl by, jak ho ovládat, potom by jeho práce přinášela malé výsledky. Musíte také umět nadchnout pro hudbu. Každý pedagog potvrdí, kolik sil stojí zaujmout nejmenší zpěváčky v přípravkách. Na druhou stranu je to zase velké povzbuzení, když vidím, že se jim líbí skladby, co zpíváme. Musíte umět pochválit a také potrestat. Nesmíte na sobě nechat znát žádné pochybnosti, před dětmi musíte vystupovat suverénně a přesvědčivě.
Je také obtížné najít hranici mezi drilem a zábavou – já jsem spíše zastánce té volnější metody. Pokud dítěti vysoké nároky nevadí, je ochotno sboru obětovat hodně času a píle a výkony a výsledky jsou pak skvělé. To vše může fungovat, dokud se nedostaví pocit, že o něco přichází. Je to stejné jako ve sportu.

Na co kladete jako sbormistryně největší důraz? Je to precizní interpretace nebo sounáležitost kolektivu?
Nejlepší by bylo oboje – jak vyspělá hlasová technika, tak i dobrá atmosféra ve sboru. Kdybych se ale měla rozhodnout, vzala bych na soutěž nebo zájezd spíše přesvědčené nadšence s upřímným zanícením pro hudbu a sborovou práci, kteří se i třeba prozatím se svým hlasem teprve učí pracovat. Dále je pro mě nepostradatelná vzájemná důvěra. Velmi si cením, když se chlapci sami svěří s nějakými svými prohřešky či rozpory.
Mám taky radost, že okolo sboru se vytvořil tým lidí, na které se mohu spolehnout. Ať je to druhý sbormistr sboru Jan Zapletal, hlasová poradkyně Markéta Džuneva, klavíristka Monika Šebestová nebo manažerka Renée Lavecká a nepostradatelná tajemnice sboru Alena Vogelová. Je to bezvadný pocit mít okolo sebe lidi, kteří se sborem rádi pracují. Velkou oporou je také pomoc rodičů, bez nich by řada věcí jako zájezdy a prázdninová soustředění ani nešla zorganizovat.

Je nějaká vzpomínka ze zájezdu, nějaký moment z koncertu, který se Vám hluboko vryl do srdce? Vybavujete si nějaký úspěch, který Vám vždy dodá další energii k práci?
Nejsem typ člověka, který často vzpomíná. Pro mě je vždy největší zázrak, když dítě v sobě najednou objeví, že něco umí. Mám v přípravce i chlapce, co mají problémy zopakovat vyšší tóny a nebo čistě zazpívat dvojhlasně. Je to bezvadný pocit, když zažijete společně s nimi moment, kdy se to konečně podaří. Podobné pocity zažívám i v „karanténě“ – skupině chlapců v období mutace, kteří zkouší po dobu jednoho roku sami mimo koncertní skupinu. Je to pro ně těžké období – vlastní hlas je zrazuje, učí se pracovat s hrudním rejstříkem, najít a rozvinout hlas mužský.

Je „karanténa“ pro zpěváka nebezpečným obdobím? Odchází Vám v tuto dobu ze sboru hodně chlapců?
Ano i ne – někteří z nich řeknou rovnou na začátku, že již pokračovat nebudou, jiní zůstávají. Je to komplikované období – ve škole jsou na ně kladeny vyšší požadavky, hodně se jich rozhodne věnovat se aktivně nějakému sportu či jiným zálibám.

Jaká je ve vašem sboru věková hranice, je-li nějaká?
Muži zůstávají do 25, někdy do 26 let. Máme zde i vysokoškolské studenty, někteří členové zpívají již od založení sboru! S mužskou skupinou zkoušíme zčásti odděleně, každý sbor má vedle společného i svůj vlastní repertoár. Je to závislé na aktuálním složení sboru a obsazení hlasových skupin.

Říkala jste, že se málokdy ohlížíte dozadu, spíše myslíte na koncerty, které Vás teprve čekají. Jaká je tedy teď ta nejbližší budoucnost sboru?
V současné době vybraná skupina chlapců pravidelně účinkuje na představeních Bizetovy Carmen ve Státní opeře Praha. Koncem listopadu nás čeká koncert ve Štětíně, kde provedeme s chlapeckými sbory z Varšavy a ze Štětína a Štětínskou filharmonií Chichesterské žalmy Leonarda Bernsteina. Chlapecké sólo a kvartet tohoto velmi náročného díla bylo svěřeno našemu sboru, čehož si velmi vážím. V roce 2006 bychom chtěli uspořádat společný koncert s pardubickými Bonifantes.

Zdena Součková své pedagogické a umělecké vzdělání získala na pedagogické škole v Berouně. Ve studiích pokračovala na DAMU v Praze, kde se specializovala v oboru loutkoherectví. Protože se vždy velmi zajímala o dětský sborový zpěv, věnovala veškeré své úsilí povolání sbormistryně. Spolu se svým manželem vedla od roku 1969 dětský sbor Radost - Praha. V roce 1990 založila chlapecký sbor Pueri gaudentes. Své pedagogické vzdělání uplatňuje v Základní umělecké škole v Šimáčkově ulici, kde oba sbory působí. V roce 1997 jí byla udělena Cena Františka Lýska, nejvyšší ocenění sbormistrovské činnosti v České republice.

LUCIE BERNÁ

  

 

Úvod | Aktuality | Sbor | Fotogalerie | Archiv | Sdružení Pueri Gaudentes | Kontakt

Pueri 1 | Pueri 2 | Pueri 3 | Koncertní sbor | Muži | Vedení sboru | Vystoupení | Historie
| Pro rodiče | Repertoár | Nahrávky | Napsali o nás | Vox