Z pomíjivosti do věčnosti aneb dobře vystavěný večer

Mladá fronta dnes - 30. 9. 1999

Recenze u příležitosti závěrečného koncertu festivalu Svatováclavské slavnosti.
Program: Jan Hanuš: Věže babylonské a A. L.Weber: Requiem

Orchestrálním koncertem, na němž Symfonický orchestr Českého rozhlasu s dirigentem Vladimírem Válkem uvedl skladby Jana Hanuše a Andrewa Lloyda Webbera, skončil v úterý pražský hudební festival Svatováclavské slavnosti. Dramaturgicky dobře vystavěný večer (sedmnáctiminutové velkokapelové dílo - přestávka - vokálně-instrumentální rekviem) směřoval ke zjevení symboliky přesahů z pomíjivosti do věčnosti.
Hanušův premiérovaný opus Věže babylonské je projekcí nosné představy o pýše a pádu; je ztvárněn jako řada prolínajících se hudebních obrazů se skrytým příběhem/poselstvím. Síla zvukově doširoka rozkročeného, mnohovrstevně prokomponovaného díla tkví v barevnosti a směřování k výrazové teatrálnosti. Intuice - a samozřejmě i zkušenost, neboť jde o Hanušův 122. opus - vedou skladatele k tomu, že když hudba právě pro tento svůj charakter, podpořený rapsodickým řešením formové soudržnosti, začíná šednout a hrozí nuda, přichází autor se stylovou proměnou. Saxofonovým motivem následovaným rozměrným sólem zvonů a meditací smyčcového kvarteta zároveň jako by se rozklenul most k Webberovu Requiem v druhé půli koncertu. Vladislavský sál sice přispěl k symbolice večera jedinečným prostředím, ale akusticky hudbě samé bohužel příliš neprospěl. Vokální party sólistů (Lubica Vargicová - soprán, Miro Dvorský - tenor) i sborů (Kühnův smíšený sbor a chlapecký sbor Pueri gaudenti) ve Webberově skladbě neměly příliš možnost nést se a doznívat, spíše se v prostoru na místě převalovaly a rozpíjely. Poněkud se také střetala stylizace hudby na jedné a doména pěvců na druhé straně. Sdělnost Webberova Requiem spoléhá na výraz víc nežli na tektonickou oporu a nejpůsobivější zůstávají části Hosana a Pie Jesu, v nichž je souvislost s malými formami bezprostředně slyšitelná. Taková hudba se však těžko sbližuje s klasickou pěveckou manýrou; operní projev, byť by sólista byl sebelépe disponován, zní místy křečovitě - jak se několikrát ukázalo v sopránovém partu. Kdo přišel pouze za hudbou, mohl být zklamán. Kdo přišel za kulturou, odcházel spokojen.

WANDA DOBROVSKÁ

Pozn. Pueri gaudentes:
Stává se smutnou tradicí, že nám nemohou hudební kritici přijít na jméno. Před dvěma roky si nás Svatava Barančicová z Lidových novin zaměnila s Boni Pueri, když v krátkém sloupku kritizovala Bernsteinovu Mši provedenou na Pražském hradě. Místo omluvy nám LN věnovaly půlstránkový článek Zpívání je chlapská záležitost, říkají malí sboristé z Pueri gaudentes. V tomto případě Wanda Dobrovská zkomolila slovo gaudentes na gaudenti. A to vše přesto, že v obou případech byly všechny propagační materiály a programy vytištěny se správným jménem sboru - Pueri gaudentes.

 

Úvod | Aktuality | Sbor | Fotogalerie | Archiv | Sdružení Pueri Gaudentes | Kontakt

Pueri 1 | Pueri 2 | Pueri 3 | Koncertní sbor | Muži | Vedení sboru | Vystoupení | Historie
| Pro rodiče | Repertoár | Nahrávky | Napsali o nás | Vox