Pějme píseň dokola

Chlapci si říkají Pueri gaudentes
Týdeník Televize č. 7, únor 1997

V České republice je v současné době evidováno téměř tři sta dětských školních souborů. Asi patnáct z nich patří mezi ty špičkové, dalších čtyřicet až padesát pracuje na velmi slušné úrovni. Tolik z informací dr. Jaroslavy Mackové ze zařízení pro metodickou pomoc neprofesionálnímu umění Artama, která dodává, že úctyhodný počet dětských souborů určitě není kompletní, protože v mnoha dalších školách děti pod vedením svých učitelů sborově zpívají. Už toto číslo však naznačuje, že se zpěvu jako svému koníčku věnuje poměrně velký počet nejen dětí a mládeže, ale i těch, kteří se práci s nimi upsali.

Pueri gaudentes
Pouze tři sbory jsou však čistě chlapecké. Jedním z nich je sbor Pueri gaudentes, který působí pod křídly Základní umělecké školy v Praze 7 a je součástí dětského sboru Radost-Praha. Vznikl před šesti lety a pod taktovkou sbormistryně Zdeny Součkové v něm nyní zpívá asi 75 chlapců a mladých mužů (přibližně stejné množství hochů navštěvuje přípravky). Sbor má v repertoáru poměrně náročné skladby z různých období, církevní i světské, úpravy lidových písní a spolupracuje také s hudebním skladatelem Pavlem Jurkovičem, který mu věnoval několik svých děl. Pueri gaudentes předloni vydali svůj první CD, pravidelně účinkují na scéně pražské Státní opery v operách Carmen, Turandot a Boris Godunov, koncertují v zahraničí a nedávno si v Plzni zazpívali i Requiem od Andrewa Lloyda Webbera. Tolik výčet úspěchů pěveckého souboru, který by u nás mohl být považován tak trochu za raritu. "My se tak nebereme," říká paní Zdena Součková. "Za prvé - ještě třeba v minulém století byly chlapecké sbory úplně běžné a běžné jsou i dnes zejména na Západě, a za druhé - i u nás v současné době pozorujeme, že se zvyšuje zájem o sborové zpívání, tak proč by chlapci, kteří chtějí, nemohli zpívat v chlapeckém sboru?" Paní sbormistryně dodává, že z Pueri gaudentes, chlapeckého sboru, který se hlasově moc neliší od dívčího, se stejně časem stal sbor smíšený, jenž obsahuje soprán, alt, tenor i bas, protože starší členové začali mutovat. To způsobilo, že se zlepšila intonace sboru a rozšířil se repertoár, ovšem "postiženým" hochům mutace přinesla nejeden problém. "Mutace je období, jehož se všichni zpívající kluci bojí. Mají totiž pocit, že ztrácejí hlas a že nic neumějí. Je to pro ně neveselá doba, kterou se snažíme překonat tím, že je necháváme ve sboru zpívat, i když ne tak intenzivně jako dřív, a pomalu je směřujeme do mužské části."
Chlapci z Pueri gaudentes svou sbormistryni oslovují teto Zdeno, ona o nich na oplátku říká, že jsou báječní kluci a dobrá parta. "Snažím se, abychom fungovali jako jedna velká rodina, protože při sborovém zpěvu jsou na sebe všichni vzájemně závislí, nejen co se týká pěveckého výkonu, ale také třeba na zájezdech, kde se ti starší starají o mladší chlapce. Někdy to mezi námi samozřejmě stejně jako v každém jiném kolektivu trochu zaskřípe, ale když jde do tuhého, dokáží se kluci překonat, a toho si velmi cením." Zdena Součková dodává, že její zpívající chlapci nejsou žádné "bábovky", spíš naopak, spousta z nich chodí například do škol se sportovním nebo matematickým zaměřením, a zpívaní se věnují jako svému koníčku, protože v sobě sami nebo s pomocí rodičů objevili cit pro muziku a lásku k ní. "Mám vždycky příjemný pocit, když vidím, jak hudba děti spojuje a učí je být citlivějšími k věcem kolem nás. A nejen tomu - učí je také pracovat v kolektivu a podporovat kamarády, sebeovládání, tvůrčímu přístupu k životu. Navíc - když se dítě něco naučí a ví, co je za dobrým výkonem dřiny, umí pak také ocenit práci dalších lidí i v jiných oborech. A to určitě není málo." Zdena Součková svou práci, kterou dělá s plným nasazením a láskou, přirovnává k sisyfovskému snažení: "Pořád před sebou valím svou kuličku, a když už mám pocit, že jsem ji někam dokulila, děti odrostou, začnou zpívat s dospělými nebo ze sboru odcházejí a já zase začínám od začátku s novými. Přesto cítím, že to má smysl."

KONÍČEK Z NEJUŠLECHTILEJŠÍCH
Děti, které zpívají, mají koníčka, který dnes není úplně obvyklý. Spíš je totiž najdeme u obrazovek - ať už televizních, nebo počítačových. Ne že by zpívající děti na televizi nekoukaly, ale věnují tomu podstatně méně času. Nepřijímají jen pasivně zábavu, kterou jim předkládá někdo jiný, ale jsou samy tvůrci toho, co dělají. Učí se tak jinému hodnotovému žebříčku, než jaký je v jejich generaci běžný. V dnešní době, která přeje individualismu, zjišťují, že jeden hlas, každý sám o sobě je krásný, ale je to jen jeden hlas. Ale když hlasy znějí dohromady a jsou sehrané, mají větší sílu a působí ještě krásněji. A to všechno jsou momenty, které si určitě děti odnesou do života.

MILADA REZKOVÁ